close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola XVI: Nase Washingtonske dobrodruzstvi

10. května 2009 v 3:03 |  Amerika
Dubnovy prazdniny, ktery byly trema dvema tydnama jsem stravila s Kristin, Marthou, Jamesem a jeho kamaradem Thomasem v Marylandu. Patek, kdy jsem odjela, byl zase divnej. Zacinam si rikat, coze to je za divny misto ten Searsport, takova sbirka maniaku. Nejdriv sebevrazda, pak pokus o sebevrazdu, typek pobihajici kolem s pistoli... Tentokrat se ucitel na elementary school (kterej je mimochodem hrozne vychvalovanej kolikze toho udelal pro skolu a studenty) priznal k sexualnimu obtezovani (nebo znasilneni? -po detailech nezkoumam) studentky pred peti lety a ve ctvrtek vecer byl zatcen. To samozrejme vsema otraslo a vzhledem k tomu, ze byl tak uzasnej tomu lidi nechteji verit -ani ja nevim cemu mam verit nebo ne. Po skole mi prisel z domova balicek plnej vanocnich darku (no a co ze je duben?) a ja ve spechu zabalila. Martha, ktera mimochodem pracuje prave na tyhle elementary school a byla tudiz chudak zdrcena, me vyzvedla v pul ctrvty a trada do Belfastu, snad o neco malo psychopatickyho mestecka.
Zamiri jsme na Belfastsky Track meet (neprekladam, nevim jak), kde se behalo, skakalo, hazelo a prihlizelo. Nase skola tam nebyla, jsme jina kategorie. Martha me tam nechala napospas Kristin a ted uz nasim spolecnym kamaradum. Vlastne i cesta tam byla docela sila, ty dve maly vopice (Stuart a James, Marthy synove. Nevim kolik jsem o nich psala, tak kratky profily: Stuart je starsi,12; role typickeho zlopasnika, nekdy s nadechem do priserovita; jeho prirodne dredovita ofina nepodleha zemske pritazlivosti; James je mladsi, 9; na prvni pohled se zda jako hodny maly broucek, ale dokaze poradne vyprudit a vyzaduje neustalou pozornost; pestuje mloci vejce) byly s nama. Jeli jsme do banky ulozit Stuartovy penize na novej ipod, ktertyho se zacal dozadovat kazdych pet minut hned jak se mu rozbil. Uz tak napjata atmosfera vyvrcholila kdyz James zacal do toho hadani se Stuartem otravovat, tak byl vysazen a odsouzen k nemilosrdnemu cekani za rohem. Samotnej meet byl veselej, potkala jsem zase nejaky novy tvare. Zevlovali jsme pak s ostatnima kolem a fandili. Taky jsme jedli chleba a pili Caprisun (jo, presne takhle se tady pise Caprisone).

Pak jsme se vratili k Marthe domu. Pocit neco-jsem-zapomela se prokazal opravnenym - nechala jsem doma kartacek na zuby a rovnatka. A taky se mi povedlo zaseknou dvere do koupelny. Ale prej to delaj casto, tak to neni vina myho zvrhlyho straznyho andela (Brad to svadi na Murphyho zakony, prej pro me fungujou vic nez pro ostatni). A samozrejme ze jsem je zasekla zevnitr. A jak se asi tak da lomcovat soupacima dverma bez uchytky? Po peti minutach doslo i na myslenky, kdy je ta nejvhodnejsi chvile zacit jecet, aby me slyseli do druhyho patra; jestli by nebylo lepsi prespat tich par hodin ve vane, nez me ve ctyri rano kdy se bude vstavat najdou; a taky jestli se daj zuby sistit tycinkama do usi. Nejvhodnejsi chvile prisla jenom tak o dalsich pet min pozdejc kdyz Martha sesla dolu telefonovat a osvobodila me pomoci sroubovaku; prespat ve vane nebylo potreba; zuby se tycinkama na usi daj cistit docela dobre.
Vstali jsme v pul paty rano a vydali se na dvanactihodinovou cestu do Annapolis. Casta byla samozrejme otravna a nedalo se moc spat, ale mohlo to byt horsi. Vrcholem cesty bylo, kdyz James chytil Pikachu. Jo, Pokemoni stale jeste jedou.
Dostali jsme se na misto v sest vecer. Vylozili jsme, usidlili se v dome patrici Marthiny rodine a meli veceri s rodinnymi prislusniky. Vsichni jsou mili a veseli az na snobskyho bratrance s osmnactiletym namyslenym synem.
Po veceri jsme se sly projit dolu do pristavu. Bylo asi tak o deset stupnu vic nez v Mainu. Annapolis je dost bohaty maly mesto (hned vedle Washington D.C., pokud nevite), dokonce i silnice jsou dlazdeny cihlama a cihlovy domky (cihlovej dokonce i kostel!)jsou se svyma prtavyma predzahradkama a zakoutickama dovedeny k dokonalosti. Ja byla nadsena, ze tam byl prinejmensim jeden Mini Cooper v kazdy ulici. Jaro bylo oproti Mainu v plnym proudu, tak vsechny ty rozkvetly stromy vonely do vsech stran.
Vsechno vypada presne jak z nejakyho americky filmu, u kteryho si rikate, ze takovej svet ani nemuze existovat. Annapolis je totiz mesto, kde je americka namorni akademie, takze vsechny ty bohaty deticky se sem slizaj. Akademie mela zrovna ples, jeste k tomu patek vecer, takze cely mestecko bylo zaplneny spoustou mladych namakanych muzu v bilych namorcickych obleccich s vysparkovanymi slecnamy poklapavajicich kolem na podpatcich. Butiky v pristavu byly sice roztomily, ale vyznacovaly se jednim spolecnym znakem: obleceni ve vylohach radsi ani nemelo cenovky.Tohle me dostalo :D (pokud to z fotky neni videt, tak ty satecky nejsou o moc vetsi nez na mimina)
Druhej den rano (ehm, vlastne v poledne) jsme vyrazily zase do pristavu, v jednu pak mel zacit na akademii turnaj v kriketu.
Bylo tam spoustu lidi a vsichni radne obleceni v modylcich a la zacatek 20. stoleti. Namornici pokurovali doutniky a vsichni popijeli drahy vina. Byly jsme ty jediny co nezapadaly, k tomu jsme tam ani nemely moc co delat, pac jsme nikoho neznaly. Tak jsme zase zmizly. Stihli jsme jeste zajet na farmu v lesich kde sidli pro znemenu cela rodina Marthinyho byvalyho manzela (ma sest sourozencu), tak jsme se prosly, pul hodiny se valely na mytince a jely dom.

Pondeli jsme zasvetily shopping, nakonec jsme tam byly jenom 4 hodiny, ale stejne uroda byla. Zmohlo nas to dostatecne a zbytek dne jsme se valely.
V utery jsme jeli vsichni do D.C, kde jsme prosli Smithsonian, coz je areal muzei v centru Washingtonu, vsechny maj vstup zdarma. My zapadli jako prvni do muzea Americkych Indianu, obrovsky piskovity zvlneny budovy, ktera sama o sobe byla pekna. Musim rict, ze to bylo jedno z nejlepsich muzei v jakych jsem kdy byla.
->(schvalne koukejte, jake zlopasnicky se tady oba tvari)
Trhly jsme se hned na zacatku a jako prvni jsme videly vystavu Nase Vesmiry, ktera se me osobne libila nejvic. Dokonce jsme tam byly i v takovym mini imaxu, tam jsem to malem zalomila, i kdyz to bylo ohrome zajimavy. Vyfotily jsme je s duhou na oblicejich, maj ve stene velikej krystal, co rozklada svetlo po hlavni mistnosti. Tyhle fotky ale z osobnich duvodu zverejnovat nebudu ;).
Pokracovaly jsme do muzea moderniho umeni, priserny kruhovity budovy komunistickyho stylu, kde mela vystavu Louise Bourgeois. Jeji obrovskej pavouk trunici na kleci upoutal moji pozornost, Kristin zas tak nadsena nebyla. Umysl "zabehnout" do mezeiniho obchudku se zmenil na "zatvrdnout" a my tam stravily snad i vic casu nez v celym muzeu. Povecereli jsme Korejsky. Na zaver jsem si objednala avokadovej koktejl. Byl neuveritelne dobrej, ale troche moc hutnej, tak jsem si ho jeste dala druhej den dvakrat jako zmrzlinu.
Ve stredu rano jsme vyrazily do Washingtonu, byly vysazeny s Kristin pred metrem, kterym jsme celej den cestovaly. Zacly jsme capitolem, potkaly pritulny veverky,
udelaly povinnych nekolik fotek a sly dolu k Washingtonskymu monument.
V pulce cesty zacalo prset, coz s prestavkama pokracovalo po celej den. Kdyz jsme byly u nej, tak zacalo kroupat, tak jsme se schovaly a pokracovaly k Lincolnovymu pomniku.
Obesly jsme par dojimajicich valecnych pomniku.

koukejte na to, lidi mizejici v kasne!
Pak jsme se koukly na mapu a kde ze prej je ten Bilej dum. My ho tak nejak…ehm…minuly. A nozicky uz byly utapkany, Kristin podrazdena, tak jsme uz nesly zpatky. Stajne by jsme jenom udelaly tri povinny fotky, co vypadaj uplne stejne jako od ostatnich turistu. Tapkaly jsme zase nejakych tich pak kilaku na metro na Foggy Bottom, odkud jsme na nalehani jely do China Town,
kde jsme si daly v jednom z pochybnych podniku oranzove zabarveny obed.
S o neco veselejsi Kristin jsme pokracovaly na nejaky namesti, ktery uz si ani nepamatuju jak se jmenuje, pac nebylo krome bezdomovcu, hulicu a knihkupectvi, kam jsme zapadly, moc zajimavy. Vlezly jsme i do nejaky ho obchodaku, kde jsem se za premrstenou cenu nechala ostrihat. Pak uz jsme se jenom toulaly, dokud uz nebylo na case jet domu. Povecereli jsme Libanonsky.
Ctrvtek byl dnem planovaneho zevlovani. Uz jsem se pripravovala na moje patecni narozky, kdy v tom mi vsichni zacali psat prani. Ja myslela ze jsou v patek a vsichni me v tom nechali! Tak to byl trochu sok. Kristin mi potaji upekla jednosvickovy improvizovany dort. Povecereli jsme nemecky.
V patek jsme byly pozvany na lod s Marthinyma kamaradama, a protoze nas bylo moc, tak jsme byly samy dve druha varka. Hned jak jsme vyrazili z pristavu, tak nam byla nabidnuta margarita bez otazky na vek a zacal hrat James Brown, nasledne The Doors a dalsi pecky. Jooo, bylo to fajn odpoledne.
Rybareni bylo bezuspesne, ale pekne jsme se pokochaly a pokracovaly na domaci party u toho kamarada. Hned jsem zapadla do bazenu, pak se nahrnujy deti a James me prohlasil za jeho rybu a dokud jsem asi po hodine nevylezla, tak se mi ho nepovedlo shodit ze zad. Pak jsme uz jenom tak nejak pojidaly, polehavaly a tvarily se unavene.

Obe jsme se precpaly a ja si vycitala, ze nezbylo vic mista na mrkvovej dort. Rano druhyho dne jsme zase vyrazili vstric studenymu a mokrymu Mainu a to je konec naseho vyletu.


Nasledujici dva tydny se toho moc neudalo. Jenom jsme meli interview s valecnyma veteranama, coz byl docela vodvaz, jenom ten nas byl takovej divnej. Taky jsme meli track meet, ja hodila hiskem 60 ft, nic moc no, ostep ani nestoji za zminku. Taky jsem stihla ctyri dny stonat. Rozkopali nam vytvarnej atelier, tak se dostavam s tima velikyma projektama do skluzu- uz je zavrenej dva tydny. Pristi vikend mame maturitni ples, tak jsou vsichni neuveritelne nadseni a furt se o tom mluvi.

A ja uz se desne tesim domu.
Tak ciao, uvidim vas za mesic a pul ;).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ikuše ikuše | 10. května 2009 v 10:30 | Reagovat

Vali, opravdu se tam musí pořád tolik sportovat?

2 Vali Vali | E-mail | Web | 10. května 2009 v 18:50 | Reagovat

je to dobrovolny  8-). ale stejne furt tloustnu, at se hejbu sebevic...

3 Gábule Gábule | 10. května 2009 v 20:43 | Reagovat

to sem zvědavá na to, čemu ty řikáš tlustá :-D , jinak ste měli pěknej výlet :-)a už se na tebe moc těším holka ušatá...

4 Anča Anča | 10. května 2009 v 20:57 | Reagovat

Měsíc a půl je sakra dlouhá doba. Hmm Annapolis, to zní pěkně. Dneska jsem se vrátila z Anifestu a "ukradla" :-D pár dle mého výběru nejlepších krátkých filmů. Už se těšim, až je uvidíš.

5 Vali Vali | E-mail | Web | 12. května 2009 v 3:29 | Reagovat

nerikam tlusta, rikam tloustnu   :-D.
ach, jak je to klasicke, ta veta "Už se těšim, až je uvidíš." ja uz se taky tesim. asi? ha, zrovna jsem dokoukala posledni epizobu paty serie House  :-P

6 Vali Vali | E-mail | Web | 12. května 2009 v 3:37 | Reagovat

jo a jeste... chci bejt desne skodoliba, atak ti oznamim, ze mam vsechny snadmany. v elektronicky podobe. tak se tes, pac si procvivis anglictinu :-P

7 Anča Anča | 12. května 2009 v 19:36 | Reagovat

To je jediný důvod, proč se učit anglinu. Ikdyž s Černou je slovo učit se dost na hraně...

8 Kikuše Kikuše | 18. května 2009 v 15:43 | Reagovat

Valičko lavičko... neber si můj rým osobně... už se těším až se k nám opět navrátíš zpět :o) O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama